Bloodshed 2. kapitola

1. července 2009 v 22:08 | han-chan:) |  Moje povídky
Na přání Sim, tu je druhá kapča :))



"Vypadáš nějak zděšeně. Stalo se něco?" vypadalo to, že ho to baví. Co mám dělat? Jestli to opravdu ví, tak jsem v maléru. Může to být kdokoli. Polkla sem.

"Můžeš být v klidu Mizuki. Jmenuješ se tak, ne? Mizuki, hezký jméno." Vytřeštila jsem oči ještě víc, pokud to teda šlo. "Odkud znáš moje jméno?"

"Tam u nás jsi docela známá."

"Tam u vás? A to je kde?" žádám si vysvětlení.

"No řekněme, že jsme si docela hodně podobní, v jistých věcech." Moc dobře jsem ho nepochopila.

"A v jakých věcech?" sevření trochu zesláblo, ale stále jsem se nemohla uvolnit.

"Třeba…"zdvihl pravou ruku k mým ústům. Ukazováčkem mi přejel po horním rtu a pak po dolním, tím pusu trochu pootevřel. Měla jsem úplně zatajený dech. Ukazováčkem mi začal přejíždět po horní řadě zubů, až se dostal k jednomu ze špičáků. Přejížděl po špičce, "tohle. Špičáky." Už jsem to pochopila. Taky je Krvavá bytost. Pořád přejížděl po špičáku. Začala jsem se cítit nějak divně. Doufám, že ten prst dá brzo pryč, nebo ho kousnu. Jen jsem trochu přitlačila a z jeho prstu začala kapat krev. Kapky padaly na jazyk. Instinkt mi říkal, ať kousnu víc, ale nějak se mi nechtělo. Vytáhl prst a dal si ho do úst. Krev olízl. Upřeně jsem se na něj dívala. Asi to vycítil a usmál se.

"Copak? Je dobrá? Chutná ti moje krev? Je…"naklonil se mi k uchu a začal šeptat, "sladká." Nevím proč, ale celá jsem zčervenala.

"Jak si myslel to, že jsem si v některých věcech podobní?" chtěla jsem zachovat chladnou hlavu.

"Nejsem úplně jako ty. Jsem krvavá bytost jen napůl."

"A z druhé poloviny jsi teda co?" to mě začíná zajímat.

"Z druhé poloviny, jsem Lovec." Zkoprněla jsem. Takže to znamená, že jeden rodič je Krvavá bytost a druhý je Lovec. Jak mu pak můžu věřit. Může pracovat pro lovce. Může vyzradit kde jsem a oni mě přijdou zabít. "A jak o mě vlastně víte?"

"Pokud se nepletu, tak ti zabily rodiče, když jsi byla malá, ne? Tehdy se o tom všude ve světe Krvavých bytostí mluvilo. Bylo to dost krutý," vzpomínám si. Vzpomínám si na den, kdy mé rodiče zabily. Byla jsem u toho a nikdy na to nezapomenu. Sevřela jsem ruce v pěst, " a ví se, že hledáš toho, kdo to udělal. Někdo o tom ví víc. Je to strašnej parchant. A tak jsme si řekly, že bysme ti pomohly se pomstít." Sevření povolilo ještě víc. Pustil mě úplně. Stál přede mnou a já byla natlačená na zeď. Zajímalo mě to čím dál víc.

"A to byste mi pomohli jen tak? To za to nebudete nic chtít? Vždyť mě neznáte."

"Je to jen nabídka. Dáme ti čas se rozhodnout. Ale měly by to háček." Čekala jsem to. Skoro pokaždé to nějaký má. "A jaký?"

"To, že by ses musela vzdát normálního života. Opustila bys školu a přátelé. Přestěhovala by ses nebo by si byla tam kde všichni, jako ty." Opustit přátelé? Opustit Nanase?

"Budeš mít čas."

"Ale jak vám to mám dát vědět?"

"Neboj. My si tě najdem samy. Kdyby se ti mělo cokoli stát, tak my ti pomůžem. Jsme totiž na tvojí straně." Z naprosto mě neznámého důvodu mě pohladil po vlasech, usmál se a vydal se uličkou pryč.

"Jak se vlastně jmenuješ?" otočila jsem se za ním. Pomalu se otočil, usmál se. "Ren." A odešel.



Pokračování příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simeonnah Simeonnah | E-mail | Web | 1. července 2009 v 22:16 | Reagovat

Hej ty mě chceš fakt zabít!! A pokračování prosím!! jinak nebude desítka... xD Hej e fakt, je to dokonalý xD

2 Simeonnah Simeonnah | E-mail | Web | 1. července 2009 v 23:51 | Reagovat

Hani, mohla bych tuhle povídku zveřejnit aj na mých stránkách?O:-) prosím prosí msmutně koukám.. samoztřejmě pod TVÝM jménem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama